Emoce
„Emoce a city patří do oblasti prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. Radost, hněv, smutek, nadšení, strach,... jsou prožíváním našeho vztahu k tomu, s čím se setkáváme, co poznáváme, co si přejeme,co děláme. Zdrojem těchto emocionálních zážitků je objektivní skutečnost, odráží se v nich vztah jedince ke skutečnosti“ (Švancara, 1984).
Prožívání emoce (K. Hájek 2007) je komplexní jev, nejlépe je rozložit ji na jednoduché elementy. Strach o výsledek zápasu vypadá asi takto: „Myslím, že to nezvládnu. Soupeř bude hrát dobře, nejspíš na něj nemám. Trenér bude zase nespokojený. Celý svět se zastaví, aby viděl, jak jsem neschopný. Jsem z toho sevřený. Raději bych nehrál...“. Takhle se emoce rozvíjejí, i když se ve skutečnosti nic neděje. To se jen hráči může honit hlavou před utkáním, během střídání stran nebo také před "důležitým" bodem v utkání. V mysli předjímáme negativní výsledek našeho jednání a v těle sílí nepříjemný pocit. Neklid v mysli stoupá a představy gradují v emoci. V těle jsou již pocity, které nejsme schopni zvládat vůlí. Sílí pocit, že nejsme schopni změnit současný stav. Emoce nás plně ovládla. Jak spontánně ustoupí nebo jak bude dlouho přetrvávat záleží na našich schopnostech s nimi pracovat. Při nárůstu emoce se pocity v těle a v mysli vzájemně posilují a mohutní. Jestliže trochu zjednodušíme vznik emocí, můžeme je rozdělit na dva druhy.
První druh emoce je vyvolán konkrétní situací, v niž se nalézáme. Naše tělo spontánně reaguje na podněty, které přicházejí našimi smysly. Např. přecházíme vozovku, přehlédneme auto. Brzdy pískají. Řidič nadává. Nás polévá horko, nohy se třesou... V těle je podnícen proces pociťování. Tento proces vyvolává v mysli představy a myšlenky, které automaticky rozvíjejí situaci: Už mohlo být po mě...Rostoucí představy a myšlenky zase zesilují pociťování. Silnější tělesné pocity roztáčí kolotoč dalších představ a myšlenek. Uzavírá se bludný kruh. Situaci s ulice si můžeme vybavovat, i když nám nic nehrozí.
Druhý případ nárůstu emocí je nezávislý na vnější situaci, která poskytne jen podnět: večer sedím doma a z ulice slyším zvuk brzdícího automobilu. V mysli je spuštěna emoce. Myšlenkovou asociací se dostávám zpět do problematické situace, i když je okolí klidné a nic se neděje. Vnitřní realita je opět u nadávajícího řidiče. Naše myšlenky a představy spustí proces pociťování v těle. Žaludek se stáhne... Tělo dokáže spustit pravé emoční prožívání a už se uzavírá kruh jako v předchozím případě. V tak silně vypjatém okamžiku jako je ohrožení života je pochopitelné, že si tělesné pocity naplno uvědomíme. V méně nebezpečných situacích se nám může zdát, že se v těle nic neděje, ačkoliv je tomu naopak. I v relativně klidných situacích je prožívání přítomno. Je součástí našich nálad a méně výrazných emocí.
Objeví-li se nějaký podnět, spouští se v našem limbickém systému mechanismus, který generuje emoci, která se pak nervovým systémem šíří do našeho těla. Limbický systém je spjat s autonomní nervovou soustavou, která má na starosti hladké svaly, ovlivňuje náš krevní tlak, tep, zažívací soustavu, oční panenky a také řídí činnost našich žláz.
Myšlení je zprostředkováno jinou částí mozku, neokortexem. Neokortex „rozumí" logické, racionální řeči. Oproti tomu limbický systém této racionální informaci nerozumí. Proto jsou logické argumenty tak málo účinné pro změnu emocí. Emoce způsobují subjektivní pocity, tělesné reakce a reakce kognitivní. Jednotlivé části těla, myšlení a emoce tvoří dohromady systém, kde změna v kterékoli části mění i část druhou a tak se mění i výsledný stav celého systému .
Tím, že logická argumentace není schopna zastavit již probíhající emoce, se vysvětluje fakt, proč si s emocemi, které se spontánně v zátěžové situaci vyjeví, nevíme rady. Negativní emoce signalizují nějaké nenaplněné potřeby. Ty mají nějaký původ. Dělíme je na potřeby fyziologické (hlad, žízeň, spánek) a psychické (potřeba lásky, sebeúcty, získání uznání, pochvaly).