Psychologie tenisu - Mentální příprava

 Každý člověk si vytvoří určitý vnitřní obraz svého”já”, ve kterém se prožívá jako silný nebo slabý jedinec. Tato představa, ale nemusí být ve shodě se skutečností. Někdy dojde ke zbytečnému ulpívání na tomto obrazu, třebaže nás praxe již posunula k jiným vnitřním kvalitám. Někteří hráči žijí v zajetí takových představ o sobě samém, které si vytváří na základě svých minulých zkušeností a reakcí okolí. Úhel pohledu hráče nejvíce ovlivní konečné vyústění celé situace. Na krizové situace v zápase hráči nahlížejí jako na výzvu nebo hrozbu.

a) Zátěžová situace vnímaná jako výzva - hráč se cítí vítězem, někteří vidí pozitivní dopady, které jim úspěch přinese (peníze, slávu, společenskou prestiž), další motivací je vidění situace jako možnosti ke zdokonalení své osobnosti (krize jako příležitost k růstu).

Špičkoví světoví hráči popisují své pocity takto (Crespo & Miley, 2000):

• stabilní duševní stav (kontrola vlastních emocí), ”hra v zóně”

• psychicky velmi silný a odhodlaný

• pozitivně naladěný a realistický

• velice sebejistý, energetický a připravený k akci

• soustředěný a duševně čilý

• fyzicky uvolněný a klidný pod tlakem

1. pocit, že hraje automaticky a bez úsilí

• absence strachu a radost z boje

• sebeovládání a plná zodpovědnost

• požitek ze hry

• velká touha po vítězství a dosažení cíle

• pocit extrémní soutěživosti a vysokého nasazení

b) Zátěžová situace vnímaná jako hrozba – hráč se necítí být vítězem, má strach jednat. Do jeho mysli se vloudí obava ze selhání. Nejčastěji reaguje úzkostí, hněvem nebo rezignací.

Úzkost je provázena pocity sevření, chvění, zablokování. Zabraňuje hráči naplno využít svůj potenciál. Nejčastěji se projevuje u hráčů, jejichž rodiče nebo trenér se chovají velmi autoritativně. Nedovolí hráči docílit pocit vnitřní svobody. On pak cítí přehnanou zodpovědnost a pod tímto tlakem je náchylný k selhání. Tato prožívaná obava ze selhání nebývá na vědomé úrovni. Hráč je ovlivňován svým podvědomím, ve kterém jsou uloženy veškeré pozitivní i negativní zkušenosti. V krizových situacích se vynoří.

Toto jsou (Loehr, 1994) témata, která je potřeba podrobněji prozkoumat, abychom uměli snížit pravděpodobnost selhání na minimum:

• křehké a nejisté vnitřní ”já”. Vyšší sebedůvěra snižuje pravděpodobnost pocitu strachu a následného selhání.

• přehnaná motivace zvyšuje pravděpodobnost selhání.

• čím je větší strach ze selhání, tím je pravděpodobnější, že se tak stane.

1. umění reagovat konstruktivně na vlastní selhání záleží na množství získaných zkušeností vedoucích k této odolnosti.

Hněv je provázen destruktivním myšlením, které hráče odvede od možnosti soustředit se. Hráč, který reaguje v krizi zlobou, je ale o krok blíže k vytouženému soustředění, než ten, kdo se vzdává. Hněv také slouží k ochraně hráčova ”já”. Agresivitou zakrývá své selhání. Zloba pomáhá hráči snižovat vnitřní napětí, zabraňuje pocitu strachu ze selhání a zvyšuje nabuzení organismu. Hráč tak může podvědomě předcházet trenérovu obvinění z malé bojovnosti.

Rezignace je útěk před sebou samým. Takto reagující hráč není schopen unést případné selhání, a tak raději z celé situace psychicky unikne. Tím ztratí schopnost soustředit se. Někdy takto reagují talentovaní hráči, kteří neunesou prohru a raději volí výmluvy (”dnes jsem něco špatného snědl, ale příště ti ukážu”). Žádné ”příště” však nenastane, protože hráč se dalšímu utkání znovu výmluvami vyhýbá. Talentovaní hráči s tímto oslabením nejsou schopni naplnit svůj potenciál. Ochranitelský přístup okolí (trenéra, přátel... )vytváří v hráči mylný úsudek o sobě samém. Tento přístup velmi oslabuje. V kritických chvílích hráč není schopen zmobilizovat dostatek sil. V důsledku pocitu nadřazenosti a pýchy potom zápas vypouští nebo se rozčiluje.

Osobně jsem byl typem hráče, který se snažil soustředit od prvního do posledního míče. Dařilo se mi porážet hráče, kteří se během zápasu chovali arogantně a často se rozčilovali. V krizových momentech tento typ hráče většinou neunášel vzniklou situaci a často selhával. Tohle mé soustředění ale již nestačilo na hráče, kteří měli více sebedůvěry. Když jsem podvědomě cítil větší sílu protihráče, reagoval jsem strachem z očekávání něčeho, co ještě nenastalo (např. rychlé podání do backhandu...). Ačkoliv jsem se snažil dále hrát své maximum, má mysl mě již natolik „blokovala“, že jsem pochyboval o úspěchu svého snažení. Takovéto zápasy se mi dařily málokdy vyhrát. Můj strach ze soupeře se odrážel na výsledku utkání. Myslím si, že výsledek utkání je z velké míry předurčen vnímáním sebe sama, své vlastní vnitřní síly a představou, kterou si hráč vytvoří o svém protihráči. Setkal jsem se na turnajích s hráči, kteří si nepřáli vědět, proti komu budou příští zápas hrát. Myslím si, že již tento fakt ukazuje na jejich „zranitelnost“.