Psychologie tenisu - Mentální příprava

 Naše mysl (Watts,1995) nesmí být rozštěpena. Iluzí rozštěpení rozumíme snahu mysli být zároveň sebou a ideou sebe sama. Aby byl této iluzi učiněn konec, musí se mysl přestat snažit o působení mimo sebe sama, mimo proud svých prožitků, představ, ideje o sobě samé, kterou nazýváme ego. Základní kvalitou přirozenosti je opravdovost nerozštěpené mysli, která nepřešlapuje nerozhodně mezi alternativami. Lidská mysl má schopnost postavit se mimo život a reflektovat jej. Je to schopnost zpětné vazby. Ta kontroluje a koriguje naši činnost. Jako když člověk přemýšlí o činnosti, kterou má vykonat, příliš podrobně a nemůže se rozhodnout. Člověk nemůže korigovat svá rozhodnutí donekonečna. Na konci linie musí stát zdroj informace, který je konečnou autoritou. Neschopnost důvěřovat této autoritě má za následek nemožnost jednání a naše mysl je paralyzována. Člověk začne být frustrován. Lidský život záleží v první řadě a původně v jednání v žití v konkrétním světě „takovosti“. Přemýšlení je také činnost. Člověk jen nesmí kolísat. Když přemýšlí tak přemýšlí, když jedná tak jedná. Toto je právě zdrojem naši nespokojenosti, jelikož často přirozené chtění udělati začneme korigovat pohledy zvenčí na naší osobu. Přemýšlíme nad úsudky jiných lidí a nejsme schopni již více jednat. Pokus jednat a zároveň o jednání přemýšlet je právě tou identifikací naší mysli s představou o sobě samé. Je to snažení vejít se do společenských konvencí, naplnění očekávání ostatních, které nás vede k nadměrnému sebeuvědomování a odvádí od naší spontaneity. Nakonec jedinou alternativou k úzkostné paralýze je vrhnout se, skočit do jednání bez ohledu na to, co z toho bude. Jednání v tomto duchu může být podle konvenčních standardů správné nebo chybné. Ale naše rozhodnutí na úrovni konvencí musí být podepřeno přesvědčením, že cokoliv učiníme, nebo cokoliv se nám přihodí je koneckonců správné. Jinak řečeno, musíme do toho vstoupit bez vedlejší myšlenky, bez lítosti, váhání, pochybnosti nebo sebeobviňování. Je důležité si uvědomit, že volní aspekty naší mysli jsou také spontánní. To znamená, že se nemusíme snažit snažit, protože snažení je samo spontánní. Závislost na konvencích se tvoří v rodinné výchově, ale může to být kulturní identita, která mnoha lidem přidává nebo ubírá sebedůvěru. Z toho vyplývá, že jakákoli situace či stav námi prožitý rozhoduje o našem budoucím jednání a rozhodování. Pokud naše mysl zpracovala vše bez pocitu viny, strachu či méněcennosti, je připravena také přítomný okamžik prožívat bez těchto pocitů. A v tom se liší psychická odolnost jednotlivých hráčů. Někteří si takzvaně z ničeho nic nedělají a jsou schopni prožívat každý po sobě jdoucí přítomný okamžik naplno a jiní se utápějí ve svých pocitech z minulosti nebo strachu z budoucnosti. Nejsou schopni maximálního soustředění, jelikož jejich mysl neustále těká mezi přemýšlením nad tím ”co by bylo kdyby…” nebo ”co se stane když”… Některým hráčům může pomoci samotné uvědomění si příčin nerozhodnosti, jiným by pomohla korektivní emocionální zkušenost. Ta pomůže odstranit ”bloky” hluboce zakořeněné v nevědomí.

Jak nejlépe chytit penaltu? (Houdek, 2008) Analýza zápasů odehraných v nejvyšších fotbalových soutěžích ukázala, že brankář má největší šanci chytit pokutový kop, zůstane-li ve středu branky. Detailní pohled na 286 střel však prozradil, že brankáři vetšinou (93,7 procenta) skočí doleva nebo doprava. Doleva například skočili při 141 střelách, tedy ve 49,3 procentech a chytili 20 míčů, což znamená 14,2 procent úspěšnosti. Proč se tedy tak chovají? Kdyby zůstali stát ve středu brány a míč jim proklouzl, vypadalo by to, že pro chycení nic neudělali. Neefektivní skákání brankářů ilustruje situaci, kdy lze určitou činnost považovat za optimální, avšak zároveň existuje sociální norma preferující jiné chování. Je-li obecně očekáváno nějaké konání, je pro člověka emocionálně mnohem horší negativní výsledek coby důsledek nečinnosti než coby důsledek činnosti, byť chybné.