Vědomí a nevědomí
(Jung, 1998) „Teoreticky nelze poli vědomí stanovit žádné hranice, neboť je s to se rozšiřovat do neurčitého rozsahu. Empiricky má však pole vědomí vždy hranici u oblasti neznáma. Neznámo se skládá se všeho toho, co neznáme, co tedy není ve vztahu k já jako centru pole vědomí. Neznámo se rozpadá do dvou skupin objektů. Do skupiny smyslově vnímatelných a poznatelných vnějších stavů a do skupiny bezprostředně zakusitelných situací. První skupina představuje neznámo vnějšího prostředí, druhá neznámo vnitřního prostředí. Tuto poslední oblast označujeme jako nevědomí.“ „Vše, co vím, na co však momentálně nemyslím, vše, čeho jsem si byl jedenkrát vědom, avšak co je nyní zapomenuto, vše, co vnímají mé smysly, avšak nezaznamenává mé vědomí. Všechno, co bezděčně a bez účasti pozornosti, tj. nevědomě cítím, myslím a na co si vzpomínám, co chci a co dělám, všechno budoucí co se ve mě připravuje a teprve později dospěje k vědomí – to vše je obsahem nevědomí. K těmto obsahům přistupují též všechny více nebo méně záměrně vytěsněné, nepříjemné představy a dojmy. Souhrn všech těchto obsahů označuji jako osobní nevědomí. Kromě toho v nevědomí nacházíme též vlastnosti, které nejsou individuálně získané, ale byly zděděny, tedy instinkty, jako popudy k činům, které bez vědomé motivace vyplývají z nějakého nucení... . Instinkty a archetypy tvoří kolektivní nevědomí. Označuji toto nevědomí jako kolektivní, poněvadž v protikladu k výše definovanému nevědomí nemá obsahy individuální, tj. vyskytující se více nebo méně jednou, nýbrž obsahy všeobecně a stejnoměrně rozšířené.“ „První skupina zahrnuje obsahy, které představují integrující součásti individuální osobnosti, a mohly by být proto právě tak dobře i vědomé. Druhá znamená tolik co všeobecně existující základ psýché vůbec.“ „Hlubší vrstvy psýché ztrácejí se vzrůstající hloubkou a temnotou individuální svéráznost a jedinečnost. Stávají se s přibližováním autonomním funkčním systémům stále více kolektivními.“
Hovoříme-li (Jelínek, 2006) o realitě jako takové, existuje realita nejvyšší, absolutní, univerzální. Naše obecná , tzv. objektivní realita, o jejíž „objektivitě“ jsme často nezvratně přesvědčeni, je vždy něčím omezená: kvalitou našich smyslů, našimi zkušenostmi a aktuálním psychicko-fyziologickým stavem, který realitu v daném okamžiku přijímá. Naše realita je také omezena logikou a sice v tom ohledu, že vědomá realita závisí na tom, co zrovna chci přijmout. Vědomá realita se skládá z informací, které vědomě vpustím a zpracovávám. Rozlišujeme realitu vědomou a nevědomou. Nevědomá realita je taková, která „byla vpuštěna“, ale mozek na ni vědomě nereaguje. Co je na vědomém a podvědomém, přesněji řečeno uvědomělém a neuvědomělém procesu zajímavé, že vše probíhá díky smyslovému vnímání. Tyto dvě reality jsou z hlediska našich smyslů hodnotícím a vyvozujícím hlediskem motivace. Obrovské motivace k danému prvku. Známý příklad ze sportu. Hráč vědomě zjistí, že se blíží konec utkání a jaké je skóre a cítí svůj fyzický stav. Špičkoví sportovci ovšem dobře znají moment, kdy něco nastartuje jejich podvědomí, kdy jsou schopni překonat fyziologické hranice a brát energii z neznámého rezervoáru.
Realita jako taková je zároveň vnímána mimosmyslově a je to realita našimi smysly nezachytitelná, nevědomá. Všechny tyto reality se prolínají, vědomá, podvědomá - vázaná na smysly a smyslové vnímání, a nevědomá – mimosmyslová. Literatura nazývá tento stav intuicí. Často nás to k něčemu táhne, aniž víme proč nebo se někde cítíme dobře, aniž bychom to byli schopni rozumově vysvětlit.
Sportovní síly lze rozdělit na síly vědomé, které se trénují fyzickou prací a na síly podvědomé a nevědomé, ke kterým se můžeme dostat například pomocí jiného stavu vědomí. Jednou z možností jak se do tohoto stavu dostat je meditace.
V naší smyslové realitě máme „filtr“. Tímto filtrem je naše buněčné tělo s jeho smysly, s jeho potřebami, s jeho žádostmi, s přirozenými fyziologickými zábranami. Přes tento filtr ovšem může přejít jen něco z absolutní reality. Je to buď vědomé nebo podvědomé. Pak jsou tu mimosmyslové síly. Vědomí má určitou energetickou kapacitu. Když k tomu přidáme podvědomí a mimosmyslové vnímání, naše kapacita se zmnohonásobí.